HAVRANÍ KÁMEN

Zvednete-li oči a pohlédnete-li k Schillerově rozhledně, pak jenom kousíček od ní, směrem nalevo, uvidíte Havraní kámen. Zespodu tak trochu (tvarem) připomíná srdce. To je příznačné. To srdíčko totiž v historii jeho vzniku hraje svou roli – a ne bezvýznamnou.

Bylo to totiž právě srdíčko někdejšího ředitele naší základky Mgr. Kamila Krause, které před cca třemi lety nápad na něco podobného, jako je Havraní kámen, přineslo. Původně o kamenný blok jít ale nemělo. Ve hře byl „pomníček naděje“ – na něm dětská a dospělá ruka. „Ve světě se lidé s nějakým přáním dotýkají kdejakých soch. U nás třeba ve Františkových Lázních (sochy Františka) nebo v Praze na Karlově mostě (sochy Sv. Jana Nepomuckého). Proč ne tedy v Kryrech?“

Původně skromný projekt „pomníčku naděje“ však doznal změn. „Na vině“ je Pavel Šilhánek, který kamenný blok věnoval. „Objevili jsme krásný křemencový balvan, který mě uchvátil. V tu chvíli bylo jasné, že bude mnohem vhodnější a že lépe zapadne do krajiny. Darovala nám ho místní stavební firma, která ho i na místo umístila,“ popsal pro týdenník 5 + 2 Kamil Kraus.

Havraní kámen váží více než čtyři tuny. Je z křemencové silkrety, která podle Ing. Jiřího Svejkovského vznikla zpevněním kaolinských písků křemičitým tmelem v oligocénu (přelom druhohor a třetihor). Takové kameny se nacházejí v blízkosti Krásného Dvora. V našem regionu se tyto kameny pak vyskytují hojně pod lidovým názvem „sluňáky“, které kromě šedé mívají také nažloutlou barvu.

Kamenný blok potom očistila a pro finální úpravu připravila zaměstnankyně městského úřadu Drahomíra Vrábelová. Původně se na něj měla umístit keramická deska se symbolem Kryr, tedy havranem a otisky dlaní levé ruky – dětské a dospělé. A nápis: „Pro zdraví, štěstí a lásku“.

A pak se stalo něco, co tyto plány změnilo. Sešli se totiž u kamene tři muži, aby rokovali, co s balvanem dál. Možná šlo o zásah vyšší moci, spíš ale jen o hru světla, kdy se slunce do bloku opřelo pod tím nejsprávnějším úhlem. „On ten havran v tom kameni je!“ všiml si jeden z těch tří. A skutečně -  z kamene vyvstával obrys ptáka, nalevo jakoby dvě postavy.

A pak už se do akce vložil pan Petr Kunc, který do balvanu vytesal nebo spíš vybrousil dlaně, havrana a zvýraznil i obě postavy. Nápisu se na kameni nedočkáte. Je ale zbytečný.

V blízkosti Havraního kamene najdete také lavičku, na níž si můžete odpočinout. Zamyslet se, rozjímat. Nechybí tu ani informační tabule s historickými údaji o Kozihradu, který na Kostelním vrchu stál ve 14. a 15. století. Doplňuje je příběh, jak havrani hrad zachránili. Je to jen pověst, legenda.

A tak pojďme na ní. Není důležité, jestli má reálný základ či je pouze fikcí. Napsal ji Mgr. Kamil Kraus a uveďme ji slovy klasika:

„Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Poslyšte o našem praotci, o předcích. Jak přišli do končin naší vlasti a usadili se po Labi i po Vltavě i po jiných řekách této země. Slyšte i, co více dochovalo se z temnoty věků, co zůstalo z báječných vypravování přešlých pokolení, jež klaněla se bohům v šeru starých hájů a jež obětovala studánkám v tichých ouvalech, jezerům i řekám i svatému, živému ohni…“

Alois Jirásek: Staré pověsti české

Pavel Ďuran