Na prsou symbol Kryr – havrana. K tomu fotografii Schillerovy rozhledny. Tak takhle vypadal dres dalšího z obyvatel našeho města, který se poměřil s tratí maratónu. Po otci a synovi Břízových je pan Aschenbrenner třetím kryrským Františkem, který („ofiko“) pokořil vzdálenost 42,195 km.

Název a délka trati maratonu se odvozují z legendy o řeckém běžci jménem Feidippidés (někteří uvádí jméno Diomedón), který měl údajně po bitvě u Marathonu, datované historiky na 12. září 490 př. n. l., nést zprávu o vítězství Athéňanů nad Peršany z Marathónu do Athén a tam se slovy „Νενικήκαμεν“ („Zvítězili jsme“) vyčerpáním zemřít.

František Aschenbrenner, ač jsem mu to před závodem prorokoval, vyčerpáním nezemřel. V neděli 3. května 2015 absolvoval závod Volkswagen Maraton Praha, kde v čase 5 hodin a 15 minut doběhl do cíle na pražském Staroměstském náměstí jako pětitisící čtyřstý dvacátý čtvrtý.

Z rovných deseti tisíc startujících!

Upřímně řečeno, časy svých kryrských maratónských předchůdců nepřekonal. Na druhou stranu je ale třeba říci, že jeho atletický výkon byl především záležitostí obdivuhodné vůle a odhodlání. On totiž František žádný sportovec nikdy nebyl…

„Jak tě to vůbec napadlo?“ ptám se, když se s ním a s jeho manželkou Irenou potkávám ke krátkému rozhovoru.

„Chtěl jsem dokázat něco nového,“ vysvětluje František.

Mně zbytečně, já jsem člověk, který se naposledy rozeběhl před více než třiceti lety, a to ještě na vojně, protože jsem musel. Ale běžet dobrovolně? A 42 KILOMETRŮ?! K neuvěření!

„Byl střízliv?“ ptám se manželky Ireny. Chvíli váhá, směje se: „Nebyl.“

On se totiž František někdy v prosinci minulého roku vsadil s přítelem Konopáskem, že maratón uběhne. O sud piva.

„Ale to rozhodnutí, že poběžím,“ hají se Franta, „padlo už dlouho před tím.“ Sud piva tak byla jen třešínka na dortu.

2. ledna 2015, tedy pouhých 120 dní před startem závodu, začal běhat. Bez odborné pomoci, bez trenérů, jen na základě rad a doporučení. Většinou těch, kteří maratón nikdy neuběhli a ani ho neběželi.

„Prvně to byly čtyři kilometry, a ty jsem šel,“ vypráví František. „Druhý den jsem je zkusil uběhnout. Pak to bylo šest kilometrů, dvanáct. Potom mi mistr v práci poradil, že nemám běhat každý den. Trénoval jsem tedy obden. Když se mi nechtělo nebo jsem nemohl z časových důvodů, tak i jen jednou za tři dny.“

Do začátku závodu uběhl 404 kilometrů. Celý maraton v rámci tréninku nikdy neběžel, maximální porce byla 20 km.

„Co strava?“ ptám se Fandovy manželky Ireny, „Vařila jste po ty čtyři měsíce nějakou speciální dietu?“

Nevařila – jedlo se normálně.

František do 3. 5. 2015 uběhl najednou maximálně necelou polovinu maratonské trati. To se může zdát tragicky málo. Ale já jsem si vzpomněl na jednu besedu s Emilem Zátopkem, které jsem se kdysi dávno účastnil, v níž se ho ptali, jestli před svým vítězným maratonem v olympijských Helsinkách 1952 tak dlouhou trať někdy běžel. „Nikdy,“ přiznal se s úsměvem a líčil, jak za ním prostě přišli a zeptali se ho, jestli by to nechtěl zkusit. A on, že prý jo. A vyhrál… prostě zřejmě platí, že dokážeš-li uběhnout polovinu, zvládneš i celý maraton.

„Co Praha, jaké to bylo?“ ptám se Františka.

Hovoří v superlativech: „Atmosféra úžasná. Kolem trati stovky lidí, desítky vyhrávajících kapel. A všichni vám fandili, jedno, jestli jste byl ten v čele závodu nebo ten úplně poslední. Nezapomenutelný zážitek…“

„Jak moc ten maraton bolel?“ táži se dál.

„Bolel hodně,“ přiznává.

Ať se na to jak chce a kdo chce dívá, maratonský běh rozhodně není procházka růžovou zahradou. Neplatí tu, že „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti,“ ale jednoznačně „Těžko na cvičišti, těžko na bojišti!“

A chce to mít setsakramentskou vůli tohle zdolat, překousnout.

„Bylo to dobrý,“ vypráví František, „pět kilometrů za mnou, žádná krize. Pak deset, patnáct. Všechno v pohodě. Po dvaceti kilometrech mi ale začaly tuhnout nohy, po třicítce jsem už viděl všechny svaté a představa dalších dvanácti kilometrů, to bylo v tu chvíli prostě nad moje rozlišovací schopnosti…“

Po celou trať ale nezaváhal, nevzdával to ani stínem myšlenky. Doběhl…

„Fantastický, doporučuju všem!“

Na pražském Starém Městě hrdě rozvinul vlajku svého města. „A chci poděkovat,“ říká, „především své ženě Ireně, pak kamarádu Konopáskovi, určitě i lidem z restaurace Pekárna. Kolegům v práci. Ti všichni za mnou stáli, fandili mi a třeba i trochu nevěřili. Můj úspěch je ale i jejich úspěchem. Byli to ti, kdo mě drželi nad vodou, kdo mi pomáhali a pomohli. Bez nich bych to nikdy nedokázal.“

A já si tu závěrečnou otázku neodpustím: „Zkusíš to někdy znovu?“

„Příští rok?“ směje se František Aschenbrenner. Unavený, den po závodu v práci ve fabrice, bolí ho nohy a chce se mu spát.

FRANTIŠEK ASCHENBRENNER

Startovní číslo:                  8893

Pořadí:                             5.424

Ďuran Pavel