SETKÁNÍ VOLYŇSKÝCH ČECHŮ

Na Rakovnicku, Žatecku, v Praze, Brně a na řadě dalších míst Česka dosud žijí pamětníci dobrých i zlých časů na dnes ukrajinské Volyni. Před 150 lety zamířili naši krajané za lepším živobytím – nejen do Ameriky, ale také na tehdejší carskou Volyň.

Dělo se tak v letech 1868 až 1880, kdy odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala nové přistěhovalce řadou výhod, kterými bylo právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství (česká škola v Hulči na obrázku vpravo), na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Přistěhovalci byli osvobozeni na dobu 20 let od daní a zproštěni vojenské povinnosti. Emigraci na Volyň podporoval například František Palacký, který tvrdil, že zatímco z Ameriky se Češi už nevrátí, z Volyně ano. Největší počet českých obyvatel osídlil jih Volyňské gubernie (Dubno, Rovno, Luck, Ostroh, Ovruč, Novohrad Volyňský, Žitomir), kde byla nejúrodnější černozem.

Po sovětsko-polské válce v roce 1921 byla Volyň rozdělena. Její západní část připadla Polsku, východní zůstala Sovětskému svazu. Volyňští Češi měli zde až do nástupu komunismu ve 20. letech výsadní postavení a patřili mezi bohatší vrstvu obyvatelstva.

Po nástupu Stalina byli ale příslušníci volyňskočeské inteligence jako jedni z prvních pronásledováni a posíláni na Sibiř. V roce 1939 si SSSR a Německo rozdělili Polsko a došlo k opětovnému sloučení obou částí Volyně pod nadvládu SSSR.

Po napadení Sovětského svazu byla Ukrajina v roce 1941 okupována nacistickým Německem. Volyňští Češi, vytvořili roku 1942 První československý armádní sbor, který se také zúčastnil bojů na Dukle a na konci války byl slavnostně přivítán v Praze. Po osvobození zůstali volyňští Češi, příslušníci čs. armády v ČSR.

Dosavadní zkušenosti a strach z dalšího vývoje v SSSR po roce 1945 přiměl volyňské Čechy požádat prezidenta Beneše o možnost návratu zpět do historické vlasti. Prezident Beneš a tehdejší vláda uznala mimořádné zásluhy těchto krajanů při osvobozování vlasti a vyvinula diplomatický tlak na Stalina a sovětskou vládu, aby souhlasila s tímto přesídlením. Ke konci roku 1945 dal Stalin skutečně souhlas a počátkem roku 1947 tak mohlo být vypraveno 107 vlakových transportů s reemigranty z Volyně, kterých se tehdy vrátilo do staré vlasti okolo 200 tisíc. Většina z nich byla usídlena na území, které byli nuceni opustit sudetští Němci.

Zpátky do Čech dorazily i rodiny z Hulče – ukrajinské vsi, která se před 150 lety po příchodu Čechů rozrostla ve velkou vesnici - rodin zde bylo asi tři sta. V Hulči byla česká škola, pošta, byl tam zařízený kulturní dům (ten si museli Češi postavit sami, z vlastních peněz). V Hulči stojí dodnes...

Byli tam hasiči (na obrázku vlevo), ochotnický spolek divadelní, kapely tam byly dokonce dvě. Z Hulče se pak do Čech vrátilo na 140 rodin. Konkrétně do Kolešova rodina Antonína Ballady, Bohumila Čižíka, Josefa Kovandy, Vladimíra Krejčího, Vladimíra Kučery, Vladimíra Pavlíčka (na obrázku vpravo ve školní uniformě), Jiřího a Václava Porazíkových, Josefa a Vladimíra Procházkových a Anny a Josefa Rubkových.

Do Běsna, které je od Kolešova jen „přes les“, přišly rodiny Josefa Efemberga a Miroslava Touška, do nedalekých Kryr se stěhoval Josef Nouza a Václav Vyhnálek. Nakonec i kryrský starosta Miroslav Brda je potomkem těch, kdo po válce z Ukrajiny do Čech dorazili.

(Poznámka P. Ď.: info z knihy „Huleč česká na Volyni“)

Miroslav Brda se svou sestřenicí

Rodáci z Hulče pořádají pravidelná setkání, z nichž to poslední se uskutečnilo právě v Kolešově. V sále kulturního domu se sobotního dopoledne sešlo na pětašedesát rodáků či jejich potomků z Volyně. Přivítal je starosta obce Václav Porazík, krátkou historii České Hulče pak připomněla paní Emílie Šimánková. Účastníky setkání pozdravil také Antonín Umlauf a Jaroslav Vodička. Nechyběl přípitek, nechyběla pocta všem těm, kdo se letos tohoto setkání již zúčastnit nemohli. Skutečných rodáků z Hulče se v Kolešově sešlo na dvacet a měli si o čem vyprávět. I proto úvodní ceremonie nebyla dlouhá, neobtěžovala a dala prostor k mnohdy dojemným osobním setkáním a vzpomínkám.

A bylo připraveno i drobné překvápko…

PŘESHRANIČNÍ SPOLUPRÁCE

Již třetím rokem probíhá přeshraniční spolupráce obcí Kněževeska, polské vsi Puszcza Marianska a ukrajinské Hulče (do roku 1946 se jmenovala Česká Huleč). To díky iniciativě Igora Pankowa, učitele anglického jazyka v polské obci Puszcza Marianska. Předtím učil na škole v Hulči a jelikož se zajímá o historii, neunikla jeho pozornosti pohnutá minulost obce. Díky jeho iniciativě vzniklo ve škole (jsme na Ukrajině – pozn. P. Ď.) malé muzeum věnované českým a polským Volyňákům a také byl na místním zrušeném hřbitově postaven pomník, na jehož stavbu sehnal peníze.

„Hřbitov byl likvidován v 80. letech minulého století a bylo na něm třicet hrobů, z nichž bylo identifikováno sedm polských a jeden český - rodiny Hovorkovy. Pomník má připomínat obyčejné občany, kteří nebyli hrdiny a vojáky, ale svou těžkou prací a poklidným životem vytvářeli předpoklady pro život dalších generací,“ přibližuje Igor Pankow. Na pomníku je v ukrajinštině, češtině a polštině napsáno: „Věčná památka těm, kteří odešli na věky a zanechali za sebou dobrou a světlou vzpomínku. Polákům, Čechům a Ukrajincům, kteří zde žili v 19. a 20. století.“

Před časem zavítal Igor Pankow na Rakovnicko a setkal se s kolešovickým starostou Martinem Dvořákem. „Je prvním starostou, kterého jsme tu oslovili. Mým záměrem je, aby Huleč a obce z Česka a Polska, kde rodáci z Hulče žijí, navázaly spolupráci. Nejprve na úrovni samospráv a poté například i mezi školami, kdy by se mohla konat různá kulturní nebo sportovní setkání. S ředitelkou kolešovické školy jsme také mluvili a myslím, že byla z nápadu nadšená. Podle mého je důležité, aby děti věděly, odkud jejich rodiny přišly a kam sahají jejich kořeny,“ vysvětluje Igor Pankow.

Volyňáků, kteří se v Hulči narodili, už mnoho nežije. Jejich potomci místo znají často jen z vyprávění. To by se mělo díky navázání partnerství brzy změnit. V ukrajinské Hulči se setkání starostů a dalších zájemců, kteří se chtějí do projektu zapojit, již uskutečnilo. Také v Polsku. Tentokrát se tato schůzka uskutečnila v Čechách, 1. června v Kolešově - a zástupci Polska a Ukrajiny se tu poprvé v historii setkali s českými Volyňáky, kteří sem po 2. světové válce z Hulče přišli.

A jsme u toho překvapení – pro setkání českých Volyňáků to byl ten fakt, že se sešli se současnou garniturou obce, ze které se před desetiletími oni - nebo jejich předci - do Čech vrátili. Pro zastupitele obcí Ukrajiny a Polska pak ta masa lidí, na níž v kolešovském kulturáku narazili, jíž rozhodně nečekali, která ctí a ve svých myslích, vzpomínkách, uchovává časy, kdy na Ukrajině žila.

Kolešovské setkání Volyňáků tak pozdravil pan Igor Pankow nebo současná starostka Hulče Lidia Balabat. Tlumočníků nebylo v podstatě třeba, všichni rozuměli všem a vládla až dojemně sentimentální nálada. Obec Kolešov pak darem od hostí z Polska a Ukrajiny dostala například obraz zámku, v němž Češi po příchodu na Ukrajinu bydleli, ikonu světce, obrazové publikace a především pozvání všem, kdo by se na místa, kde žili buď oni sami, nebo jejich předkové, chtěli podívat.

Slavnostní oběd byl záležitostí ryze českého kulinářství – podávalo se totiž knedlo zelo vepřo, přičemž především Poláci byli z českých knedlíků poněkud v rozpacích. Chutnalo ale všem a české pivo určitě nikoho neurazilo také.

Krátce po třinácté hodině pak byl zástupci volyňských Čechů i polskou a ukrajinskou delegací položen věnec u památníku padlým 1. a 2. světové války.  

SETKÁNÍ VOLYŇSKÝCH ČECHŮ

Na Rakovnicku, Žatecku, v Praze, Brně a na řadě dalších míst Česka dosud žijí pamětníci dobrých i zlých časů na dnes ukrajinské Volyni. Před 150 lety zamířili naši krajané za lepším živobytím – nejen do Ameriky, ale také na tehdejší carskou Volyň.

Dělo se tak v letech 1868 až 1880, kdy odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala nové přistěhovalce řadou výhod, kterými bylo právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství (česká škola v Hulči na obrázku vpravo), na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Přistěhovalci byli osvobozeni na dobu 20 let od daní a zproštěni vojenské povinnosti. Emigraci na Volyň podporoval například František Palacký, který tvrdil, že zatímco z Ameriky se Češi už nevrátí, z Volyně ano. Největší počet českých obyvatel osídlil jih Volyňské gubernie (Dubno, Rovno, Luck, Ostroh, Ovruč, Novohrad Volyňský, Žitomir), kde byla nejúrodnější černozem.

Po sovětsko-polské válce v roce 1921 byla Volyň rozdělena. Její západní část připadla Polsku, východní zůstala Sovětskému svazu. Volyňští Češi měli zde až do nástupu komunismu ve 20. letech výsadní postavení a patřili mezi bohatší vrstvu obyvatelstva.

Po nástupu Stalina byli ale příslušníci volyňskočeské inteligence jako jedni z prvních pronásledováni a posíláni na Sibiř. V roce 1939 si SSSR a Německo rozdělili Polsko a došlo k opětovnému sloučení obou částí Volyně pod nadvládu SSSR.

Po napadení Sovětského svazu byla Ukrajina v roce 1941 okupována nacistickým Německem. Volyňští Češi, vytvořili roku 1942 První československý armádní sbor, který se také zúčastnil bojů na Dukle a na konci války byl slavnostně přivítán v Praze. Po osvobození zůstali volyňští Češi, příslušníci čs. armády v ČSR.

Dosavadní zkušenosti a strach z dalšího vývoje v SSSR po roce 1945 přiměl volyňské Čechy požádat prezidenta Beneše o možnost návratu zpět do historické vlasti. Prezident Beneš a tehdejší vláda uznala mimořádné zásluhy těchto krajanů při osvobozování vlasti a vyvinula diplomatický tlak na Stalina a sovětskou vládu, aby souhlasila s tímto přesídlením. Ke konci roku 1945 dal Stalin skutečně souhlas a počátkem roku 1947 tak mohlo být vypraveno 107 vlakových transportů s reemigranty z Volyně, kterých se tehdy vrátilo do staré vlasti okolo 200 tisíc. Většina z nich byla usídlena na území, které byli nuceni opustit sudetští Němci.

Zpátky do Čech dorazily i rodiny z Hulče – ukrajinské vsi, která se před 150 lety po příchodu Čechů rozrostla ve velkou vesnici - rodin zde bylo asi tři sta. V Hulči byla česká škola, pošta, byl tam zařízený kulturní dům (ten si museli Češi postavit sami, z vlastních peněz). V Hulči stojí dodnes...

Byli tam hasiči (na obrázku vlevo), ochotnický spolek divadelní, kapely tam byly dokonce dvě. Z Hulče se pak do Čech vrátilo na 140 rodin. Konkrétně do Kolešova rodina Antonína Ballady, Bohumila Čižíka, Josefa Kovandy, Vladimíra Krejčího, Vladimíra Kučery, Vladimíra Pavlíčka (na obrázku vpravo ve školní uniformě), Jiřího a Václava Porazíkových, Josefa a Vladimíra Procházkových a Anny a Josefa Rubkových.

Do Běsna, které je od Kolešova jen „přes les“, přišly rodiny Josefa Efemberga a Miroslava Touška, do nedalekých Kryr se stěhoval Josef Nouza a Václav Vyhnálek. Nakonec i kryrský starosta Miroslav Brda je potomkem těch, kdo po válce z Ukrajiny do Čech dorazili.

(Poznámka P. Ď.: info z knihy „Huleč česká na Volyni“)

Miroslav Brda se svou sestřenicí

Rodáci z Hulče pořádají pravidelná setkání, z nichž to poslední se uskutečnilo právě v Kolešově. V sále kulturního domu se sobotního dopoledne sešlo na pětašedesát rodáků či jejich potomků z Volyně. Přivítal je starosta obce Václav Porazík, krátkou historii České Hulče pak připomněla paní Emílie Šimánková. Účastníky setkání pozdravil také Antonín Umlauf a Jaroslav Vodička. Nechyběl přípitek, nechyběla pocta všem těm, kdo se letos tohoto setkání již zúčastnit nemohli. Skutečných rodáků z Hulče se v Kolešově sešlo na dvacet a měli si o čem vyprávět. I proto úvodní ceremonie nebyla dlouhá, neobtěžovala a dala prostor k mnohdy dojemným osobním setkáním a vzpomínkám.

A bylo připraveno i drobné překvápko…

PŘESHRANIČNÍ SPOLUPRÁCE

Již třetím rokem probíhá přeshraniční spolupráce obcí Kněževeska, polské vsi Puszcza Marianska a ukrajinské Hulče (do roku 1946 se jmenovala Česká Huleč). To díky iniciativě Igora Pankowa, učitele anglického jazyka v polské obci Puszcza Marianska. Předtím učil na škole v Hulči a jelikož se zajímá o historii, neunikla jeho pozornosti pohnutá minulost obce. Díky jeho iniciativě vzniklo ve škole (jsme na Ukrajině – pozn. P. Ď.) malé muzeum věnované českým a polským Volyňákům a také byl na místním zrušeném hřbitově postaven pomník, na jehož stavbu sehnal peníze.

„Hřbitov byl likvidován v 80. letech minulého století a bylo na něm třicet hrobů, z nichž bylo identifikováno sedm polských a jeden český - rodiny Hovorkovy. Pomník má připomínat obyčejné občany, kteří nebyli hrdiny a vojáky, ale svou těžkou prací a poklidným životem vytvářeli předpoklady pro život dalších generací,“ přibližuje Igor Pankow. Na pomníku je v ukrajinštině, češtině a polštině napsáno: „Věčná památka těm, kteří odešli na věky a zanechali za sebou dobrou a světlou vzpomínku. Polákům, Čechům a Ukrajincům, kteří zde žili v 19. a 20. století.“

Před časem zavítal Igor Pankow na Rakovnicko a setkal se s kolešovickým starostou Martinem Dvořákem. „Je prvním starostou, kterého jsme tu oslovili. Mým záměrem je, aby Huleč a obce z Česka a Polska, kde rodáci z Hulče žijí, navázaly spolupráci. Nejprve na úrovni samospráv a poté například i mezi školami, kdy by se mohla konat různá kulturní nebo sportovní setkání. S ředitelkou kolešovické školy jsme také mluvili a myslím, že byla z nápadu nadšená. Podle mého je důležité, aby děti věděly, odkud jejich rodiny přišly a kam sahají jejich kořeny,“ vysvětluje Igor Pankow.

Volyňáků, kteří se v Hulči narodili, už mnoho nežije. Jejich potomci místo znají často jen z vyprávění. To by se mělo díky navázání partnerství brzy změnit. V ukrajinské Hulči se setkání starostů a dalších zájemců, kteří se chtějí do projektu zapojit, již uskutečnilo. Také v Polsku. Tentokrát se tato schůzka uskutečnila v Čechách, 1. června v Kolešově - a zástupci Polska a Ukrajiny se tu poprvé v historii setkali s českými Volyňáky, kteří sem po 2. světové válce z Hulče přišli.

A jsme u toho překvapení – pro setkání českých Volyňáků to byl ten fakt, že se sešli se současnou garniturou obce, ze které se před desetiletími oni - nebo jejich předci - do Čech vrátili. Pro zastupitele obcí Ukrajiny a Polska pak ta masa lidí, na níž v kolešovském kulturáku narazili, jíž rozhodně nečekali, která ctí a ve svých myslích, vzpomínkách, uchovává časy, kdy na Ukrajině žila.

Kolešovské setkání Volyňáků tak pozdravil pan Igor Pankow nebo současná starostka Hulče Lidia Balabat. Tlumočníků nebylo v podstatě třeba, všichni rozuměli všem a vládla až dojemně sentimentální nálada. Obec Kolešov pak darem od hostí z Polska a Ukrajiny dostala například obraz zámku, v němž Češi po příchodu na Ukrajinu bydleli, ikonu světce, obrazové publikace a především pozvání všem, kdo by se na místa, kde žili buď oni sami, nebo jejich předkové, chtěli podívat.

Slavnostní oběd byl záležitostí ryze českého kulinářství – podávalo se totiž knedlo zelo vepřo, přičemž především Poláci byli z českých knedlíků poněkud v rozpacích. Chutnalo ale všem a české pivo určitě nikoho neurazilo také.

Krátce po třinácté hodině pak byl zástupci volyňských Čechů i polskou a ukrajinskou delegací položen věnec u památníku padlým 1. a 2. světové války.  

Autor článků a fotografii. Ďuran Pavel